Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Další literárně-slohová činnost

Chvilka pomoci je lepší, než deset dní soucitu

ŠSP =školní slohová práce (i když tahle je doma psaná)
délka 750 slov
Chvilka pomoci je lepší, než deset dní soucitu.
přísloví
(vypravování)

„Jsem hrozně rád, že jste mi pomohl,“ řekl mi cizinec, když jsme kolem poledního spolu vyměnili zlámané kolo na jeho povozu.
„Ale, to snad ani nestojí za řeč,“ odvětil jsem.
„Kdepak, bez vás bych to určitě nezvládnul. Snažil jsem se ho vyměnit už včera, ale jedny ruce byly málo. Pár lidí tudy prošlo, ale nikomu ani nenapadlo se mnou prohodit byť jen slovo. Do města je to pořádný kus a tak mi nezbývalo, než nocovat tady, v lese. Nasbíral jsem nějaké to klestí, že si rozdělám oheň. Pak mi teprve došlo, že poblíž řádí tlupa zbojníků. Ani si nedokážete představit, jaký mne přepadl strach. Oheň neoheň, zima nezima, dal jsem jenom něco zvířatům, zalezl do vozu a doufal, že mě zeširoka obejdou. V noci je bylo dokonce slyšet - nadělali pěkný randál - asi někoho přepadli...“
Tak v tomhle jsem s ním nemohl než souhlasit. Já o těch zbojnících sice nevěděl, zato je potkal. Že jsem nic neměl, svázali mě a když se nedívali,zbavil jsem se pout a podařilo se mi utéct. Jak si všimli, že ptáček pláchnul, začali řvát, ale já už byl naštěstí dost daleko. Přespal jsem pod nějakým dubem a ráno pokračoval dál a potkal tohohle chlapíka se zlámaným kolem. Za trochu ochoty ještě nikomu ruce neupadly a aspoň se do města svezu.
„Ani netušíte, jaké je to  štěstí, ráno se probudit bez jediné újmy na zdraví a na majetku. A proto jsem také rád, že jste mi pomohl - další noc bych zde už nestrávil, vzal bych jen zvířata a raději odešel - kvůli vozu se zbožím nebudu riskovat život!“ rozpovídal se muž, sotva mne vzal k sobě na kozlík a pobídl své dva postařší valachy, aby se dali do pohybu. Jeho hlas byl melodický a zvučný, asi byl doma zvyklý vyprávět příhody z cest. Vrásky na tváři prozrazovaly, že i se svými koňmi už takhle jezdí od města k městu dost dlouho. Podle oblečení jsem soudil,  že pochází z tohoto kraje a doma ve vsi na něj čeká žena a nejspíš i  pár dětí - tak čtyři, pět.
„Vždyť já se vám ještě ani nepředstavil!“ zvolal, když jsme vyjeli z lesa, „Omlouvám se, ale z té radosti jsem na to úplně zapomněl. Jsem Vendelín, řezbář, dělám dřevné nádobí, ale sem tam i nějakou tu sochu do kostela a nebo šindele, pak jezdím ode vsi ke vsi a prodávám. Když se dostanu do města, koupín někdy něco dětem na památku. Ta nejstarší už je pomalu na vdávání - už jí táhne na osmnáct, zato nejmladšímu jsou teprve čtyři. Šest neposedů na mě doma čeká - tam, za tím kopcem!“ ukázal výmluvně přes širá pole směrem, kde byla schovaná malá víska. Podíval se na mne a lehce se usmíval, já mu úsměv oplatil.
„Já jsem Božetěch. Chodím krajem a různě vypomáhám, řemeslu jsem se žádnému neučil - bylo nás osm dětí a políčko jako dlaň nás sotva uživilo, tak jsem si sbalil ranec a šel hledat štěstí do světa. Práce se vždycky nějaká najde a prázdný žaludek nikdy dlouho nemám. Rozhodl jsem se, že budu hledat práci ve městě, tak uvidíme,“ nakousl jsem svůj díl představování pro změnu  já.
„Tak to ti přeju štěstí, chlapče. Sám už putuju světem s tímhle povozem pěknou řádku let, vím, co to je spát pod širým nebem. Proto ti  radím, našetři si nějaké peníze, kup kus pole a nejdi si hodnou ženu, nebo se vyuč řemeslu - to by sis pak ve městě našel práci raz dva. Což o to, šikovný jsi a síly máš i za dva. A máš dobré srdce, to se pozná,“ vedl Vendelín další monolog, rád, že si na dlouhé cestě nemusí povídat jen se dvěma němými tvářemi. „Pomohl jsi mně, tak jednou snad zas já pomůžu tobě.“
„Ale pantáto, bude mi úplně stačit, když mě dovezete do města. Kolik vozů projelo,. jak jsem šel a nezastavil ani jediný.“
„Svatá pravda, Božetěchu. Když já zlámal kolo v lese, raději se všichni kupci dívali jinam, jen abych je neoslovil. Možná se báli léčky od zbojníků, i když jsem jaktěživ neslyšel, že by kdy přepadávali za bílého dne. Taky prošli kolem dva mniši, dokonce se zastavili a prohodili se mnou několik slov, ale když jsem je žádal o pomoc, vysmáli se mi. Řekli, že se mnou soucítí a jejich pomoc spočívá v modlitbách,“ povzdechl si. „Lepší  chvilka pomoci, než deset dní soucitu. To říkával i můj tatík a tobě chlapče děkuju, žes mi pomohl. Pánbůh ti to zaplať,“ dopověděl, jak jsme dojeli k městským branám. Rozloučili jsme se a já ho už nikdy víc neviděl.
Žádné komentáře
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...