Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Co ukáže budoucnost

Bradavice

12. kapitola
12.kapitola - Bradavice

Slunce si zvesela razilo cestu oblohou. Již od ranních hodin svou poutí osvětlovalo lidem cestu, svým teplem vnášelo radost do jejich oken i srdcí. Jen výjimečně se přes jeho vlídnou tvář přehnal jako stín ojedinělý mráček. Svými paprsky se již nesčetněkrát snažilo za těch tisíc let vnést trochu více tepla za ponuré kamenné zdi Bradavického hradu. Nejinak tomu bylo i dnes. Svou mohutnou silou se opřelo do věží a oken, aby snad vzbudilo ty poslední spáče. S hravostí, jakou mívá překrásný den uprostřed července si chtěl pohrát i vánek. Protřásl listoví a setřásl rosu z korun stromů Zapovězeného lesa. Ohýbal stébla trávy a i se sluncem si pohrával na jezeře, jeho vlnky se třpytily jako ryzí zlato, až náhle se s úderem osmé po zemi prohnal velký stín a v tichém bezvětří se ozvalo „prásk“, hlasité jako rána z děla. Po příjezdové cestě se k hranicím pozemků blížily tři postavy v temných pláštích s kápí na hlavě. Zpoza brány vystoupila ze stínu shrbená postava školníka. S úšklebkem na tváři pohlédl na tři postavy, ta uprostřed lehce pozdvihla hlavu, tak že jí sotva mohl pohlédnout do obličeje.
„Chceme jít dovnitř,“ oznámila klidným hlasem ona postava. Školník Filch se zašklebil ještě víc a pohlédl na kočku, která se mu lísala u nohou.
„Co myslíš, drahoušku, můžu je pustit?“
Stará kočka udělala pár kroků a skrz mříže  velké brány očichala ony neznámé, pak se vrátila ke svému dlouholetému příteli. Napřed zaprskala a pak podrážděně zamňoukala, ale nakonec se s předením zase lísala k nohám svého pána.
„Protentokrát vás pustím, ale příště bych si vyžádal  víc uctivosti, pane Pottere!“
S blesky v očích otevřel bránu a sotva prošli, zase ji za nimi zavřel.
„Dovedu vás až k ředitelce, ale moc se mi tu necourejte, nemám na vás celý den,“ zavrčel.
Harry, Ron i Hermiona si jako na povel sundali kápě a tiše následovali nevrlou šestinohou dvojici. Jak procházeli chodbami, hlavou se jim honily vzpomínky na školní dny, na rozmluvy s obrazy, noční toulky, zpřerážené brnění a blátivé stopy, které zanechávali, jen aby nakrkli toho starého mrzouta, co kráčel před nimi. Pomalu došli před kamenného chrliče a poté, co Filch zachrčel heslo „Citrónová zmrzlina“, jim zmizel z očí. Trojce vystoupala po točitých schodech a sotva se stačili dotknout klepadla ve tvaru gryfí hlavy, dřevěné dveře se otevřely, McGonagallová je s úsměvem přivítala.
„Vítejte,“ pokynula jim ke třem křeslům u krbu a jen se stihli posadit, přisunula si to své od stolu a následovala jejich příkladu.
„Můžu vám něco nabídnout? Čaj, máslový ležák, dýňový džus...?“
„Ne, děkujeme, snad později,“ pousmála se Hermiona nad nečekanou vřelostí bradavické ředitelky, bývalá Brumbálova pracovna na ni zřejmě přenesla něco z jeho dobrosrdečnosti.
„Nebo si nabídněte alespoň sušenku,“ podávala jim károvanou plechovku, která se jí zničehonic objevila v ruce.
„Á , zázvoroví mloci. Vzpomínám si, že Brumbál mi vždy nabízel  citrónové bonbóny,“ kousal Harry mezi slovy křehké tělíčko.
„Nebo citronovou zmrzlinu,“ zakroutila hlavou McGonagalová a odložila plechovku na krbovou římsu, „nikdy jsem nepřišla na to ,kde na ty mudlovské laskominy chodí. Když jsem se sem stěhovala, našla jsem jich plnou krabici a k tomu i podrobný návod, jak si některé z nich vyrobit...“ s úsměvem pohlédla za sebe a mírným leknutím málem nadskočila.
„Och, Albusi!“
„Přeji příjemný den, Minervo. I  vám, drazí přátelé!“ pronesl a znova si uždibl ze svého poháru citrónové zmrzliny.
„Říkal jsem si, že bychom si mohli promluvit. Jsem rád, žes pozvala i Harryho a jeho přátele.“ McGonagalová se na chvíli zatvářila udiveně, ale ihned si posunula své křeslo tak, aby i s ostatními měla výhled na dalšího účastníka dnešního „čajového dýchánku“.
„Pane profesore,“ ozvala se Hermiona, „jak se...“
„Och, jsi mimořádně všímavá a inteligentní dívka, Hermiono,“ pohlédl na ni s jiskřičkou v očích přes své půlměsícové brýle, na tváři příjemný úsměv, „ale profesor již nejsem, teď si konečně užívám trochu toho zaslouženého odpočinku. Raději mi říkejte Brumbále, nebo Albusi, jako Minerva, či jakýmkoliv mým jiným křestním jménem. Navíc, pokud jsem dobře postřehl, nehodláte se již zařadit do řad studenstva.“
Zvláštní atmosféra panovala v tu chvíli v ředitelně. Brumbálův obraz si na svém plátně pochutnával na poháru zmrzliny, všechny ostatní obrazy špiclovaly a natahovaly uši, aby jim byť jen jediné slovo neuniklo. Žijící členové schůze se zato tvářili rozčíleně . Hermiona se mírně vědoucně usmívala, Harry s McGonagallovou těkali očima po všech přítomných, jakoby hledali poslední zlomek skládačky k tomu, aby objevili jak vznikl vesmír. Ron beznadějně a jako obvykle civěl s pusou otevřenou dokořán, jako bezdomovec na nový mercedes.
„Myslím, že si máme hodně co říci. Hlavně bych byl vděčný, kdybyste mi poreferovali co nejvíce událostí z předešlého školního roku. Na tuto dobu mám nějak mlhavé vzpomínky, ani si nejsem vědom, že jsem skonal. Spíš mi přijde, jako bych zemřel již dříve, nebo alespoň umíral. Svou častou absenci bych ti mohl, drahá Minervo, vysvětlit snad tím, že jsem si, řekněme „doplňoval vzdělání“, i když termín paměť by byl přesnější,“ s úsměvem na ně pohlédl portrét bělovlasého muže, očekávaje reakci.
„Pane pr... eh, Brumbále, co si pamatujete jako poslední?“ zeptala se Herm.
„Správný dotaz, slečno Grangerová,“ pousmála se McGonanallová, „to by snad mohlo objasnit tvou ztrátu paměti, Albusi.“
„V tomto máš pravdu, Minervo. Myslím, že jsem měl namířeno do Malého Visánku, i když nemám sebemenší ponětí proč...“
„Já bych věděl,“ ozval se Harry, „navštívil jste tam rozpadlinu Gauntova domu. A krom jednoho prstenu jste si odtamtud odnesl i spálenou ruku.“
„Och ano! Máš pravdu, Harry, jak mi jen mohla uniknout ta souvislost!“ pohlédl na mladíka s vděčností, jako by mu právě on našel 20 let postrádané hodinky.
„A byl ten prsten to, co si myslím?“ Harrymu trvalo vteřinku nebo dvě, než mu došel význam, ale nakonec přikývnul:
„Ano...“
„Takže jsem To zničil?“
„Ano“
„Soudě podle tvých slov jsem ti toho dost řekl, viď?“
„Ano, ale...“ Harry si pomalu začal připadat jako zaseklý gramofon.
„Hmm, možná jsem tě navedl na další postup, kdo ví jak to vlastně bylo... Ví o tom ještě někdo?“
„Ano...“ Harry byl otázkou portrétu natolik zaskočen, že ho k dalším slovům donutilo až povytažené obočí bývalého ředitele, „Ron a Hermiona, říkal jste že...“
„Že svým nejlepším kamarádům můžeš ve všem důvěřovat a radit se s nimi, předpokládám.“
„Eh, ano.“
„ Albusi, o čem to...“ dostala se konečně ke slovu McGonagallová, která z předchozí výměny informací nepochopila sebemenší detail.
„Promiň, Minervo, poněkud jsem opomněl, že nejsi do oné věci zasvěcená. Ale myslím, že nevidím důvod, proč by ti měla zůstat utajená. Mohu se na tebe spolehnout a naši mladí přátelé určitě také. Mám tvé slovo, že jim budeš ve všem nápomocná a nebudeš jim v ničem, v absolutně ničem bránit?“
„Ale, ale co když to bude nebezpečné, co když se někomu z nich něco stane?“
„To nemohu vyloučit. Může nastat doba, kdy bude stačit, aby Harry vystrčil nos na ulici a proti němu bude stát 20 smrtijedů, nemluvě o Voldemortovi! Nepočítám, že to bude snadný úkol, když tahle honba za poklady nejspíše  zapříčinila moji smrt. Nemůžu vám zaručit jistotu, ani bezpečí, spíše naopak. Jediné, co vám můžu nabídnout, je naděje. Naděje, že pokud se Harrymu a jeho přátelům podaří nezopakovat moje chyby, mohou dosáhnout vítězství pro celé kouzelnické společenství. Slib jim veškerou pomoc a také mlčenlivost. Ačkoli důvěřuji každému v řádu, čím méně lidí bude znát tyto informace, tím lépe.“ McGonagallová v tu chvíli vypadala, že se snad rozbrečí. Bílá jako stěna nakonec kývla na všechny Brumbálovy požadavky.
„Tak, Harry, myslím, že by ses mohl ujmout vyprávění,“ zavelel modrooký portrét stošestnáctiletého muže.
Dojatý moudrými slovy starce vyložil Harry události uplynulého roku - od chvíle svého odchodu od Dursleyů přes všechny schůzky s Brumbálem, sledování Draca, incidentu na toaletě, školní tresty se Snapem i konečný neúspěch v jeskyni zakončený tragedií na astronomické věži a následný hon za vrahem.
„No a pak byl pohřeb a dál už to znáte...“
„Hm, takže sedm, částí duše říkáš...“
„Ano, přesně tak.“
„Deník i prsten zničený, zbývá had, pohár, ty dva známe. Pak něco z Havraspáru, nebo Nebelvíru, nemluvě o Voldemortovi. Velikou záhadou je ovšem medailon - v té jeskyni byl tedy falešný - jak prekérní situace. Kdy bych tak jen věděl kdo, nebo jak...“
„Jak ani netuším, ale kdo to byl by snad ještě zjistit šlo. Ten záhadný člověk se přece podepsal: R. A. B. Nám to sice nic neříká, ale Voldemort měl o svých stoupencích určitě přehled a kdyby na něj přišel... Podle těch iniciál bychom mohli hledat v soupisu bradavických žáků.“
„Alespoň víme kde začít,“ zkonstatovala ředitelka.
„Máte alespoň představu o nějakém období? Půlka archivu by se sem opravdu nevešla.“
„Zhruba. Tak asi pět let před nástupem do školy Toma Raddlea až asi... Pro jistotu pět let před jeho prvním pádem. To by mohlo stačit.“
„Stačit?? Ty jsi se snad zbláznila! To budeme prohledávat snad půl roku, Hermiono!“ vyjel na ni zrzek.
„Pane Weasley,“ vstala z křesla Mcgonagallová, „půjdete se mnou, pomůžete mi.“ Ron jen protočil oči v sloup a následoval ji odevzdaně von z pracovny.
„To máme vážně zapotřebí procházet toho tolik?“ otočil se na dívku černovlasý mladík.
„Popravdě, nejspíš ne. Jak jsem říkala, je to jen pro jistotu. Myslím, že by to nejspíš mohl být někdo, kdo se přidal k Voldemortovi na vrcholu slávy, spíš donucen okolím, než vlastní ctižádostí, nejspíš poměrně mladý. Takže bysme mohli vzít nejprve období pět let před až 5 let po nástupu tvých rodičů do školy. Hlavním vodítkem by pro nás to, že náš člověk bude mrtvý,“ přecházela v zamyšlení Hermiona po koberci směrem od krbu k oknu a zase zpátky, přičemž naprosto ignorovala Harryho zmatený výraz.
„No jak jinak chceš vysvětlit, že s tím, co udělal pro zničení Voldemorta, neběžel za Brumbálem! Takže buď umřel při pokusu o zničení viteálu, nebo ho krátce poté zabili smrtijedi. Nebo sám Voldemort, protože... Ne! Ten to být nemohl, přece by...“ zmateně se zastavila a pohlédla na Harryho.
„Záhadné úmrtí, to bude ono... Tělo se nikdy nenašlo. Ale kdo by... Ne, vždyť to nedává smysl...“
„Hermiono, uklidni se,“ vstal mladík a pomohl dívce do křesla, z horečného přemýšlení se jí začala podlamovat kolena,
„když budeš nad vším tolik moc uvažovat, za chvíli se zblázníš. Musíme zničit čtyři viteály, tak bych tě nerad navštěvoval u Munga, kde bych potkal cvoka Lockharta...“
„Neboj se,“ usmála se. Mladík ji nechal odpočívat a sám v zamyšlení oslovil portrét:
„Pane pro... Albusi, co si myslíte vy?“
„Klidně mi tykej, Harry. A soudím, že se ubíráte správným směrem. Škoda jen, že jsem vás tři nepřizval dřív... Inu, víc hlav, víc rozumu.“

Hledání bylo nadmíru nudné a zdlouhavé, nepomohlo jim ani vyhledávací kouzlo, neboť právě proti tomu byly záznamy chráněny. Z „bezpečnostních důvodů“ proto vypisovali i jména s převráceným pořadím písmen.
„Já na tu ruku budu snad potřebovat léčivý lektvar,“ zabručel zrzek poté co odložil brk a protřepával si ruku.
„Kolik já už popsal pergamenů! To je k nevíře, kolik lidí tu za pár let studovalo s iniciálami R. A. B. Jen se podívejte: Blacková Andromeda Reginalda, nebo Binns Romanus Androicus! Rochštepl Adolf Barney, nebo tady, další Black,“ pohlédl do dalšího z pergamenů,
„Regulus Anatolus. Ten taky schytal od rodičů pěknou kombinaci, nebo tady - Atlas Billy Ramon...“
„Rone, dohodli jsme se, že ty jména zkonzultujeme až pak, tak nevyrušuj a hledej,“ rozhořčila se Hermiona.
„Co jsem pes?“
„Prosím...“
„No jo.“
„Počkej...“
„Já asi vážně začnu šktěkat...“ prohlásil zrzek, když i Harry přestal trápit brk.
„Promiň, ale co jsi to říkal?“
„Že začnu štěkat?“
„Ne, já myslím ty jména.“
„Co já vím, nějaký Atlas, pak taky Binns...“ pokrčil Ron neurčitě rameny.
„A ten Black?“
„Sirius? Toho tu nenajdeš.“
„Ne, Regulus Black, toho jsi taky jmenoval.“
„Harry co tím sleduješ?“ ozvala se Hermiona.
„Jo, tady je: Black Regulus Anatolus, jen nevím proč,...“
„Ano, měl by to být on. Jako správný Black patřil do Zmiozelu a jak dokončil školu...“
„... dal se ke smrtijedům.“ dokončil za McGonagallovou Harry,
„Říká se, ale že si to rozmyslel a smrtjiedi ho zabili. Sirius mi o něm něco povídal,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.
„Harry, ale to by mohl být...“
„R. A. B., taky si myslím Hermiono,“ přelétl pohledem všechny přítomné.
„Tak Regulus obrátil a vzal ten medailon! To už se nedivím, že všechny peníze a dům po jeho smrti nepřipadly Belatrix nebo Narcise, ale Siriovi!“ usmíval se Brumbálův portrét.
„Myslíte, že by mohl být v tom domě, na ústředí?“ ozval se Ron.
„Když jsem tam tehdy uklízeli, jeden medailon tam přeci byl...“ konstatovala Hermiona.
„Jdeme!“ zavelel Harry.
„Počkat, mládeži,“ zadržela je McGonagallová.
„Až ho najdete, jak ho chcete zničit? Ta věc bude nejspíš dost odolná.“
„Brumbále,“ začala otázku Hermiona, „jak jste zničil prsten?“
„To kdybych věděl, mí drazí přátelé,“ povzdechl si obraz.
„Do deníku jsem zabodnul ten zub.“
„Zkus medailon rozkousat,“ uchechtnul se Ron.
„To byl zub z baziliška a ten jed mě málem zabil...“
„Takže něco, co dokáže zabít člověka, může zničit viteál. Nějaké návrhy, chlapci?“
„Kletbu Avada Kedavra bych vyloučil, co kdybysme si vzali nůž, Hermiono?“
„Obyčejný nůž nam asi sotva pomůže, potřebujeme něco většího...“
„Tak zkuste sekeru, ta je velká dost.“
„Nedělej si srandu z vážných věcí, Rone. Měla jsem na mysli něco jiného, spíš magické podstaty - meč!“
„Půjčíte nám ho, paní ředitelko?“
„Dobře, ale jdu s vámi.“
Poslední komentáře
03.01.2009 15:28:46: Velmi krásny príbeh!Dúfam že ešte budeš písať...A prajem vela štastia pri písaní a čo najskôr pridaj...
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...