Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Co ukáže budoucnost

Dopis od (ne)známého

3. kapitolka

Dozvíte se, kdo Harrymu napsal??

         Opatrně položil brk na stůl, z bezpečnostních důvodů ihned zašrouboval lahvičku s inkoustem a výrazně si oddechl. Konečně se mu podařilo dokončit svou korespondenci bez vyrušení - není divu - Dursleyovi už nejspíš jeli pro Dudleyho a z kouzelnického světa se nikdo neozýval. Znovu si přečetl, co napsal.

Ahoj Rone a Hermiono!
Budu moc rád, když pro mě přijedete ještě dnes. Dudley se má totiž vracet ze školy a pro Dusleyovy bude opravdu „příjemné“ překvapení, pokud se mi tu objeví taková návštěva. Nejlíp tak mezi čtvrtou a pátou... Moc se už na vás těší 
         
Harry

Zavolal si Hedviku, která ochotně přijala dopis a po otevření okna se radostně rozlétla do světa.

„Že bych si zabalil?“ napadlo Harryho.
„I když, možná ne, co jsem tady, pořádně jsem neotevřel kufr... Mohl bych se porozhlédnout po pokoji, abych tu něco nenechal. Koneckonců se sem už nevrátím.“

Prošmejdil tedy všechna zákoutí Dudleyho staré ložnice, neopomněl mrknout i pod uvolněné prkno v podlaze, nic zajímavého ale nenašel. Sem tam sice objevil nějaký zatoulaný pergamen, či starý, zlámaný brk, ale nic životně důležitého. Roztřídil si toto „smetí“ na několik hromádek na podlaze a po letmém pohledu na hodinky zjistil, že už je asi tři čtvrtě na čtyři.

„No, ten úklid mi dal ale zabrat...“
Po důkladnější prohlídce svých rukou také zjistil, že se mu za nehty usídlil snad stoletý prach a několik rudých a modrých skvrn se také nehodlalo vzdát své tvrdě vydobyté pozice.
„Možná bych se mohl jít do koupelny umýt,“ zkonstatoval.
Sotva však sáhl po klice, jeho úmysl ho rychle přešel.
„Zamčenými dveřmi se tam sotva dostanu a vypáčit se mi je zrovna nechce. Co už, sednu si a počkám.“

Jak řekl, tak i udělal. Uvelebil se na posteli, ale něco jako by ho stále tlačilo do sedací části a dožadovalo se jeho pozornosti. Než však stačil zjistit co, zaslechl přijíždějící auto a zvonění klíče, jak někdo odmykal vchodové dveře.

„Že by už přijeli?“
Mrknul se na hodinky: „Čtvrt na pět, zdá se že mi to vychází.“
A s úsměvem pohlédl na obálku, kterou doposud svíral v ruce. S údivem pozoroval pečeť ministerstva kouzel a ani nevnímal hluk, který „ti tři“ zezdola vydávali.
„Co mi zas můžou chtít?“ zíral téměř pět minut na obálku, než se ji odhodlal roztrhnout.

Jakmile však natrhl její strukturu, ozvalo se dvojí hlasité ,prásk´ přímo uprostřed pokoje. Všichni obyvatelé domu číslo 4 v Zobí ulici sebou trhli. Tedy všichni, až na jednoho. Ten jen udiveně zíral na mírně komickou dvojici a neubránil se úsměvu. Hermiona se přemístila jako první a ihned vykročila k Harrymu, ale nepočítala s tím, že Ron se objeví těsně před ní a neudrží rovnováhu. A jak už to tak bývá, chytil se prvního, co měl po ruce, tedy již zmiňované slečny, a oba dva se svalili na sebe a zůstali ležet na podlaze. Ron se vzpamatoval až poté, co Harry spadl z postele se záchvatem smíchu a tak vstal a pomohl Hermioně, která původně ležela pod ním, na nohy.

„Čemu se tak směješ?“ zeptal se Ron potměšile, čemuž se začala pochichtávat i Hermiona a pomalu se dostávala do stavu jako Harry. Barva tváře nejmladšího z Weaslleyových chlapců začala připomínat jeho vlasy a tak se smějící dvojice pomalu uklidnila. Hermiona se povytáhla obočí:

„Mohl bys nám vysvětlit, co jsi tu prosím tě vyváděl?“
Její pohled pomalu směřoval od stolu, na němž byly doposud patrné tříbarevné skvrny, přes nevábně vypadající kus modře obarvené látky povalující se asi metr od stolu a z níž se po podlaze rozprostírala temně modrá louže, po hromádky smetí rozmístěné v různých částech pokoje, dokud její pohled nezůstal na zdánlivě zakrvácené posteli a Harrym, který vypadal stejně jako poslední zmiňovaný kus nábytku. Tentokráte se neudržel Ron a začal se v tichém smíchu svíjet po podlaze.

„Já?“
„Ano, protože pokud vím, tak v tomhle pokoji bydlíš ty...“
„Já si chtěl jen vyřídit korespondenci,“ snažil se dostat z trapné situace, ale Ron po téhle informaci dostal ještě větší záchvat smíchu.
„A ta krev?“ se zděšením v hlase ukazovala na zakrvácené prostěradlo.
„C-co?!“ zakoktal Ron a zdvihal se z podlahy.
„Jaká krev?“ rozhlížel se Harry po pokoji, dokud jeho pohled nepadl na místo, kde ti dva zírali.

„Jo tohle...“ neubránil se smíchu.
„To je taky jenom inkoust.“
Náhlé a zcela jasné vysvětlení docílilo, že bránice všech tří se začínaly zmítat pod novými salvami smíchu.

 

„Co to má být za randál!?“ zhrozila se Petunie.
Dudley okamžitě zbledl a utíkal se schovat za ledničku, Vernon začal supět a vyběhl nahoru tomu nezvedenci vynadat. Sotva však rozrazil doposud zamčené dveře, strašlivě se lekl - na podlaze se svíjely a hýkaly tři osoby, v celém pokoji to vypadalo jako po výbuchu a... To snad ne! Nad postelí jako by někdo podřízl kuře - krvavé skvrny a peří.... Pomalu začal couvat a div že nespadl ze schodů.
„Po-pomoc, Petunie, vezmi Duedleyho a pryč, rychle pryč!“

„Ha-harry, a-asi bysme měli jít...“ snažila se popadnout dech Hermiona. Jmenovaný se pomalu uklidnil a začal se zvedat a pomohl jí, ale Ronovi naopak začaly stékat po tvářích slzy.
„No tak Rone, klid, ano?“
Zrzek se za jejich pomoci začal sbírat ze země a po proplesknutí si konečně udržel vážnou tvář.

„Viděl jsi ho? Ti budou mít ještě tak týden strach vstoupit do tvého pokoje...“
„To jo, asi byste to tu měli dát do pořádku...“
„My? Proč bysme my měli uklízet tvůj bordel?“
„Jak jinak to tu chceš uklidit, než kouzlem?“ vložila se do rozhovoru Hermiona
„A Harry přece ještě nemá sedmnáct, na to nezapomínej.“
„No jo, už mlčím...“
„Ty abys neměl poslední slovo, co?“ oponovala mu hnědovlasá dívka. Ron otvíral pusu a už už chtěl něco namítnout, ale Harry ho zarazil:
„Mohli byste se konečně přestat hádat? Už mi s tím zas lezete na nervy...“
„No, už máš sbaleno, Harry?“ ukončila Hermiona trapnou situaci.
„Skoro,“ přiznal po pravdě.
„Tak se do toho dáme,“ ozval se druhý chlapec, „co to máš za dopis?“
„Dopis?“ dal poněkud zmateně najevo Harry, že neví o čem je řeč, za což si vysloužil od Hermiony udivený pohled.
„Jo tenhle,“ věnoval pohled předmětu, který svíral ve své ruce, a pokrčil rameny.
„Nevím, chtěl jsem ho otevřít ve chvíli, kdy jste se tu objevili, ale vypadá to, že je z ministerstva...“
„Z ministerstva? Ale proč by ti psali? Ledaže...“ zauvažoval zrzek.

„Harry?“ otázala se Hermiona.
„No, já...“
„Tak se už vymáčkni.“
„Ráno jsem rozlil inkoust a..."
„Toho jsme si všimli.“ ozval se duchaplně jeho nejlepší kamarád.
„Nepřerušuj mě... Já na to pak použil hůlku...“
„A to jsi od rána neměl odvahu, nebo čas ten dopis otevřít?“ nedocházelo Ronovi.
„To jo, ale tenhle je už třetí...“
„Třetí? Oni to posílají na třikrát? Co ti vlastně napsali?“
„V tom prvním stálo, že jsem podmínečně vyloučený a do disciplinárního řízení budu pod dohledem někoho z ministerstva.“
„A v tom druhém?“ zapojila se do výslechu Hermiona.
„Nešel přečíst, leží támhle,“ pohodil hlavou směrem ke koši v rohu místnosti k obálce nasáklé inkoustem.
„Tak se mrknem aspoň do tohohle,“ ozval se znovu Ron.
Posadili se na podlahu a začali číst tajuplný dopis:


         Milý Harry!
„Milý Harry? Takhle snad začíná úřední dopis?“
„Sklapni Rone a ty čti dál.“ ozvala se Hermiona.

Žádné komentáře
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...