Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Co ukáže budoucnost

Jak to všechno začalo

1. kapitola    ... aneb to, co mne jednoho dne napadlo, i když pár drobností se mi válelo už delší dobu v hlavě. Kapku psychologická kapitolka, ne moc dlouhá, ale snad stojí za to...

1. kapitola - Jak to všechno začalo

V parku na houpačce seděl téměř sedmnáctiletý černovlasý brýlatý chlapec. Ztichlé město se snad snažilo kopírovat jeho náladu - nejbližší lampa ve večerním šeru poblikávala v rytmu jeho dechu. Měsíc vypadal, že se snaží schovat, jen aby neviděl to utrpení, obloha se čím dál  více mračila. Po chlapcově tváři začala stékat první slza. Lampa naposledy zablikala a obloha se naráz zatáhla, kolem něj jakoby se utvořila neproniknutelná tma. Začalo pršet. Zprvu pozvolna, ale jak se chlapcův smutek rozléval z hloubi jeho duše, spustil se silný déšť. Už ani nešlo rozeznat, zda pláče. Sesul se z houpačky na zem, jeho trápením se roztřesené tělo osvětlil na zlomek vteřiny náhlý záblesk.
„Proč?“ hořký výkřik plný bolesti a smutku přehlušil mocný, burácející hlas hromu.
„Proč!?“ opakoval si stále v duchu. Jako v mrákotách se vydal ztichlými, náhlou bouřkou zmáčenými ulicemi. Nevnímal čas - minuty, hodiny, dny...

* * *

Od té doby, co se vrátil z Bradavic do Zobí  ulice, chodil jako tělo bez duše. Když zazvonil u domu číslo 4, slyšel jen rozzuřený hlas strýce Vernona:
„Kdo to teď otravuje! To jsou mi nápady, v neděli večer...“ Když otevřel dveře, jako by hleděl na zjevení - vyvalil oči a otevřel pusu - ale k ničemu se nezmohl.
„Můžu jít dovnitř?“ zeptal se po hodné chvíli chlapec, který již téměř dospěl v muže, držíce v rukou objemný kufr a soví klec. Strýc, stále ještě vykolejený z toho co před sebou vidí, pomalu uhnul, aby mohl projít a téměř neslyšitelně zakoktal:
„A-ano, ji-jistě...“

Harry tedy vstoupil dovnitř a s námahou vynesl po schodech těžký kufr, zapadl do své ložnice a vyčerpaně klesl na postel. Zavřel oči, avšak spát nemohl. Zaposlouchal se tedy. Zezdola zaslechl tiché hlasy, tak tiché, že by je nikdo slyšet ani neměl...

„Co tu ten kluk chce tak brzo! Vždyť Dudley bude doma až tak za týden, a to vždycky končili dřív současně! Jak si to představuje, chodit si k nám jen tak, bez ohlášení!“
„Jen klid, Vernone, to se nějak vysvětlí...“ snažila se ho uklidnit teta Petunie, „přece tu nezůstane věčně, ten dědek vloni říkal, že už je tu letos naposledy...“

V Harrym jakoby pěnil vzduch - jak si můžou takhle mluvit o Brumbálovi, když, když...

Strýc zlostně bouchl pěstí do stolu, až sklenička s vodou nadskočila, obloukem se vznesla a tíhou zemské přitažlivosti se po dopadu na podlahu roztříštila. Petunie se lekla:
„Myslíš, že nás slyší?“
„To je mi jedno, jen doufám, že pokud ho vyhodili z té jeho školy pro úchyláky, tak nám nezůstane viset na krku. Víš přece, že ke konci července odjíždíme i s Dudleym na dovolenou. Do té doby, ať si laskavě sbalí svůj kufr, sebere si svá fidlátka a nechci ho tu už nikdy ani zahlédnout!“ ukončil Vernon poněkud rázně konverzaci.

 Pak Harry usnul přerývavým, neklidným spánkem.

* * *

Tiše bloumal deštěm zmáčenými ulicemi. Nevěděl kudy, nevěděl proč, ale něco uvnitř mu napovídalo kam má jít a že by raději neměl ztrácet čas - čas, ačkoli tento pojem mu už nic neříkal.

Pomalu jej nohy dovedly až ke dveřím a jakoby automaticky vešel dovnitř a stoupal po schodech nahoru.

„To je dost, že už jdeš, ještě pět minut a spal bys venku!“ Poznámku strýce Vernona ani nevnímal a letmé „Hmm“ zaniklo v dalším zaburácení zvukové vlny doprovázející světelný efekt, lidským pokolením pojmenovaný jako blesk
„I když do takového počasí by člověk ani psa nevyhnal...“ dokončil svůj proslov a nechal chlapce bez večeře ulehnout do postele.

 Když se ráno probudil, necítil se tak prázdný jako předchozí dny, ale i když nevěděl, čím je to zapříčiněno, nevěnoval tomu mnoho pozornosti. Především proto, že jej zaujalo něco jiného - na okno ťukala zobákem  sněhobílá sova a kulila na něj své velké, jantarové oči.

„Hedviko! Vždyť já bych na tebe už pomalu i zapomněl!“ Dostal ze svého hrdla tichý, chraplavý výkřik, jak se už odnaučil používat svůj hlas. Jeho okřídlená společnice na něj mírně nevraživě houkla, ale bylo na ní vidět, že i když se zlobí, přece jen neodolala pohledu Harryho smutných očí, snesla se na jeho natažené předloktí, už usmířeně zvesela zahoukla a poslušně nastavila nožku s dopisem.

„Kdo mi to jen může psát?“ optal se sám sebe a i když veselé jiskřičky v těch žlutohnědých očích mu mohly mnohé napovědět, odvázal pergamen, pohladil Hedviku po peří, která se následně zvesela rozletěla na vrchol své klece, a jal se rozvinout a číst stočené psaní.

Žádné komentáře
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...