Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Co ukáže budoucnost

Menší výlet

 10. kapitola
„A tohle je Nina,“ ukázal na černovlásku, jež šla Nevillovi vstříc, „dost ostrá holka, dávej si na ni bacha, myslím, že pracuje pro Ruskou mafii.“
Délka: asi 3500 slov

Musím podotknout, že mne rozladila absence komentů u předchozí kapitoly...

A menší shrnutí pro ty zapomnětlivé: Harry se od Dursleyových vypařil asi po týdnu do Doupěte, kde probíhají přípravy na svatbu. Z toho "zmatku" chce  na chvilku uniknout výletem do Godrikova dolu, kouzlit i přemísťovat se může díky dekretu od iniciativního ministra....
Pěkné počtení!
10. kapitola - Menší výlet

Ráno se Harry dohodl s panem Weasleym a ten večer dorazil i s Tonksovou.
„Zdravím, mládeži. Slyšela jsem, že jste si vyžádali mé služby,“ pozdravila s úsměvem.
„No, přišlo nám to na mysl,“ odvětil stejným tónem Harry.
„Nečekala jsem, že to půjde tak snadno,“ zapojila se do konverzace Hermiona.
„Na ministerstvu pro tebe mají slabost, Harry, tak se rozhodli, že jak tě nechat někde bez dozoru pobíhat, radši oželí jednoho bystrozora...“
„Tak ty budeš můj andělíček strážný a špicl v jednom? Teď nevím, jestli ti mám být vděčný, nebo nebo si rači nepouštět hubu na špacír...“
„To už záleží na tobě. Jaké máte vlastně plány, mládeži?“
„Jé, ahoj Tonksová, kde se tu bereš?“ pozdravila nově příchozí Ginny, v těsném závěsu následovaná Gabrielou, která se od ní z nepochopitelných důvodů za celý den nehla na víc než pět kroků.
„Harry si vyžádal na výlet bodyguarda, tak jsem tu,“ hrdě vypjala hruď a vzedmula se pýchou.
„Výlet?“ zajiskřily zrzce oči, „Že o žádném nevím...“
„Taky nikam nejdeš,“ odvětil úsečně její bratr.
„Proč?“
„Je nám líto Ginny, ale nejsi ještě plnoletá a nemůžeš se s námi přemístit,“ uklidňovala ji Hermiona.
„A co přenášedlo?“ pohlédla jim do očí, jakoby v nich hledala oporu.
„To je přece nelegální...“ řekl Harry, ale jejím očím se vyhýbal.
„Dobře,“ dodala smutně. V jejím hlase bylo znát zklamání, tak očividnou zradu nečekala.

Po večeři Molly důkladně zahnala všechny na kutě, Ginny s ní měla zajít zítra na Příčnou, zařídit a vyzvednout ještě pár věcí ohedně svatby. Aspoň se tu nebude tak nudit...

Ráno byli vzbuzeni, podle Ronova vkusu, až nehorázně brzy. Najevo to dával hlavně hlasitým zíváním mezi okamžiky, kdy si do pusy cpal jeden toast za druhým.
„S tím se musíš smířit, chlapče. Každý den nemůžeš vyspávat do oběda,“ mínila Tonksová, která si na svou dnešní misi vybrala vzhled, jenž přesně zapadal do party mladých. Černé havraní vlasy až do pasu lemovaly štíhlou postavu, modré oči dodávaly jas její  mírně opálené pleti.
„Ale vždyť se budeme přemisťovat, ne?“ poslední slova protáhl dalším zívnutím, které  následně umlčel toustem.
„To sice budeme, ale nikdo z nás tam ještě nebyl, tedy když nepočítám Harryho a ten si to sotva pamatuje. A navíc se nemůžeš jen tak objevit uprostřed vesnice. Pokud vím, žijí tam mudlové i kouzelníci a jako nejlepší plán se mi jeví jít kus pěšky s batohy na zádech s tím, že jsme partička na čundru...“ dovyprávěla Tonksová a s chutí ukradla Ronovi z pod ruky další kus propečeného chleba.
„To by se nám mohl hodit stan,“ nadhodil Harry.
„Jeden jsem půjčila, pro strýčka příhodu...“
„Výborně,“ pochválila bystrozorku  Hermiona.
„Jestli už jste po snídani, mohli bychom si posbírat věci a vyrazit.“

Do batohů dali jen to nejnutnější - náhradní oblečení, deky, něco k jídlu. Odněkud vyhrabali i sirky, které pamatovaly snad ještě mistrovství světa ve famfrpálu; a plechové náčiní, chtěli přece své výpravě dodat na věrohodnosti. Když byli konečně hotoví, bylo snad osm hodin.

„Připravení, mládeži?“ Následovaly tři přikývnutí.
„Raději se chyťte za ruce. Tak tři, dva jedna...“
Objevili se někde v lese. Stále se drželi za ruce a uprostřed kroužku stál strom. Když Ron otevřel oči, málem spadl leknutím na zem: „No to se teda povedlo...“
„Buď rád, že jsi neskončil vprostřed toho,“ ukázala na kmen výmluvně Hermiona.
„Myslím, že za to můžeme vděčit tvé šikovnosti, viď, Tonksová? A kde to vlastně jsme?“ rozhlédl se Harry.
„Jo, tak nějak. Jste celí? Nechybí vám ruka, noha?“ Po zběžném ohledání končetin se jala vytahovat mapu. Poté co ji rozložila a něco zamumlala, začala ji zkoumat.
„Je to jenom, kousek, tak pět kilometrů, blíž, než jsem čekala...“
„Pět?“ užasli kluci.
„To by vysvětlovalo ty stromy,“ zamyslela se Hermiona.
„Jo, jak nezabloudíme, můžeme být ve vesnici za hodinku, beze spěchu,“ dodala mladá bystrozorka.

„Nevíte někdo, kolik je hodin?“ skuhral Ron.
„Něco kolem půl dvanácté, proč?“ mrkla hnědovláska na hodinky.
„Ráno, nebo večer?“
„Jistěže ráno, Rone,“ odsekla.
„Že já už tenhle pařez někde viděl?“
„Myslíš tenhle pařez, Harry? Tak ten jsi viděl určitě. To je ten, co jsem si na něj sedl, když jsem si chtěl odpočinout, a poštípali mě mravenci. Ještě teď mě svrbí záda...“ začal se zrzek pod batohem drbat.
„Prosím tě, ukaž mi tu mapu, Nino,“ požádala Tonksovou Hermiona.
Na jejím novém jméně se dohodli poté, co Ron nadhodil, že říkat jí Tonksová by mohlo být trochu nápadné.
„Jo, hned jak ji - vytáhnu  - z toho - báglu...“ přehrabovala se ve věcech, „Tady je.“
Hermiona do ní chvíli hleděla a pak svraštila čelo.
„Nino, říkají ti něco světové strany?“
„Jo, sever, jih, východ a západ. Sever je na mapě vždycky nahoře a v přírodě ho poznáme podle lišejníku na stromech,“ usmívala se při výkladu Tonksová.
„Tohle ví každé malé dítě,“ ignorovala Ronův vykulený pohled a pokračovala,  „ale jen na lišejník se spoléhat nemůžeš. Snad na nějakém samostatném stromě, i když to není zrovna nejpřesnější a v lese si navíc navzájem stíní a ty pak chodíš v kruzích.“
„A to by vysvětlovala, proč jsme se po několikahodinovém bloudění vrátili na stejné místo?“ svalil se Ron zmoženě na zem.
„Nejspíš. V takových případech se můžeš orientovat i podle slunce, ale i to v průběhu roku mění svou polohu. Mudlové mají kompas, ale střelku můžou vychýlit dráty elektrického vedení a velké kovové předměty, nebo blesky. Nejlepší je proto použít tohle,“ vytáhla hůlku a položila si ji na dlaň. „Ukaž mi!“
„Vstávej, teď nás vede Hermiona,“ pomohl Harry Ronovi vstát.
„Až vyjdeme z lesa, rozděláme oheň a uděláme něco k jídlu, protože jinak bysme asi za chvíli umřeli, jak se tak na tebe dívám...“

S Hermioninou pomocí z lesa opravdu brzy vyšli, cestou posbírali pár klacků na oheň. Usedli do trávy a po chvilce začaly plameny plápolat. Ovšem na sirky si nikdo ani nevzpomněl.
„Já mám ale hlad!“ zanaříkal Ron, když se z rendlíku nad ohněm začala šířit slabá vůně.
„Ty abys neměl,“ ušklíbnul se Harry.
„Nebude to sice žádný zázrak, ale jíst se to dá a snad i zasytí,“ zhodnotila za obě dívky kuchařské snažení ta mladší. Po jídle se rozvalili v trávě a spokojeně usnuli.

Harryho probudil až chladný vánek a podivné zvonění. Poté co se posadil, shledal, že od „oběda“ už uplynulo několik hodin - slunce se  pomalu sklánělo nad obzorem. Vzbudil obě dívky, ale Ron ho odbyl slovy:
„Ještě chvilku, mami,“ převalil se na bok a spal dál. Když po něm ale Tonksová hodila hrnec, ochotně se zvedl.
„Neslyšíte něco?“ Zní mi to tak trochu jako zvony...“ zaposlouchal se Harry do větru.
„Já nic neslyším, asi se ti to zdá,“ odporovala Hermiona.
„Jo, zvoní, ale tys nedostal tím křápem do hlavy,“ ukázal zrzek na plechový objekt, „a taky z toho mám takový podivný pocit v žaludku...“
„Ty už máš zase hlad? Vždyť jsi sotva dojedl!“
„Jo, ale to už je asi půl dne, to člověku vytráví...“
„To se takhle hádají pořád?“ protočila oči Tonksová.
„Jo, prakticky denně, pomalu si začínám zvykat,“ odvětil Harry.
„Nevím proč, ale nějak mi připomínají rodiče. Po dvaceti letech manželství si v tomhle našli nový způsob vyjádření vzájemného obdivu...“ To dokázalo oba rozesmát, čímž na sebe upoutali pozornost  stále se dohadující dvojice.

Poté, co se uklidnili, rozhodli, že nejlepším řešením bude rozbít tábor. Při večeři se provalilo, že Nině se nejspíše podařilo oběd okořenit pár bylinami, které dohromady působily jako docela silný uspávací prostředek. Na noc si rozdělili hlídky, přece jen není zrovna mírumilovná  doba. Nic nebezpečnějšího než  houkání sov a a chroupání myší je ale nerušilo; nad ránem se zase Harrymu zdálo, že slyší nějaké zvonění.

„To asi nebyly myši, co jsem v noci zaslechla, že, Rone!“ obořila se na něj Hermiona poté, co ráno zjistila, že jídlo došlo.
„Ale jo, ty taky,“ zatvářil se nevinně.
„Tak to je mi nesmírně líto, ale dokud nedorazíme do oblasti obydlené lidmi, zůstaneš o hladu. Stejně jako my ostatní,“ dodala, když viděla jeho nesouhlasný pohled.

Sbalit stan nezabere tolik času, jako ho postavit, zvláště když k tomu použijete hůlku. Poté, co v pozici vedoucího a navigátora skupiny, přehlédla mapu a zkontrolovala směr, obeznámila je Hermiona:
„Musíme vylézt na tamten kopec a pak se uvidí. Nechci ve vás sice vyvolávat plané naděje, ale odtamtud už bychom měli konečně vidět Godrikův Důl.

„Zespoda tak vysoký nevypadal,“  oddechoval ztěžka Ron a sedl si na jeden z balvanů při vrcholu kopce.
„Moc si nesedej, protože čím dřív tam budeme, tím dřív se najíš.“
„Tak na tohle bych bez tebe nepřišel, Nino,“ odsekl zrzek.
„Jo, mělo by to být tam za tím lesem...“
„Všechno, ale stromy už ne...“ vpadl zase Hermioně do řeči Ron.
„Neboj, určitě jsme tu správně, támhle je vidět kostelní věž,“ ukázal Harry.
„Co? Kde? Jaká věž?“ zmateně a až překvapivě čile vstal.
„Že nosím brýle, neznamená, že jsem slepý, Rone. Krom toho, Zlatonka je o dost menší než Camrál a na střed té  věže svítí slunce, takže se odráží, vidíš?“ukazoval všem zkušený Nebelvírský chytač, „Tohle je plechová střecha a nic jiného, co by mohlo přečnívat  stromy, než věž kostela obvykle na venkově nenajdeš...“

S tímhle se s novým odhodláním vydali dolů ze svahu a pak dál špatně prostupným lesním porostem. Chvilku se zdrželi na paloučku, kde narazili na jahody a borůvky, čímž, podle Rona, sice hlad nezahnali, ale alespoň je netížil úplně prázdný žaludek...

Z lesa se dostali na asfaltovou cestu, jež je za chvíli dovedla k ceduli „Vítejte v Godrikově Dole“. Ačkoli byl jen o něco málo větší než Vydrník sv. Drába, nesl hrdé označení město. Sotva došli na malé náměstí s kašnou, a dřív než ho stihli zastavit, vpadl Ron do samoobsluhy. Harry doufal, že Hermiona nebo Tonksová u sebe mají aspoň nějaké mudlovské peníze, protože za galeony by v obyčejném obchodě asi nic nekoupili. Jeho obavy se ale naštěstí nevyplnily a u regálu se sladkostmi byly krom všeho i Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, dýňové paštičky, čokoládové žabky... Při bližším pohledu byly ceny vyznačeny jak v librách, tak galeonech. Harry nákup zaplatil, ale doklad si vzala Tonksová s tím, že to zahrne do „pracovních nákladů ministerstva“ a peníze mu vrátí. Na lavičce se vrhli do toho co nakoupili a za pět minut bylo všechno fuč. Když vyhazovali přebytečný odpad do koše, vešla jim do zorného pole postarší dáma s objemným nákupem v tašce, na hlavě jí sídlil klobouk s vycpaným supem.
„Dobrý den, paní Longbottomová,“ pozdravil Harry, „můžeme Vám s tím nákupem pomoct?“
„Ach, to je od vás milé. Sice bych si s tím poradila sama, ale vaši pomoc nemůžu odmítnout,“ s těmi slovy vrazila klukům do rukou tašku, až podivně lehkou - určitě byla očarovaná. Cestou domů s nimi vedla rozhovor.
„A taky můžete pozdravit Nevilla, co se vrátil ze školy je nějaký zamlklý. Jak dlouho se vlastně zdržíte? Jestli chcete, můžete u nás přespat, místa je tam dost. A kdo je vaše nová kamarádka, ještě jsem ji neviděla.“
„Nina, těší mě,“ podala Tonksová paní Longbottomové ruku.
„Mě také. Á, už jsme tady. Jen pojďte dál!“ dodala, když viděla, že se dovnitř zrovna dvakrát nehrnou.
„No, my...“ snažil se za všechny čtyři vykroutit z pozvání Ron.
„No tak se nebojte, já vás přece neukousnu. A krom toho, Nevill vás pak může provést po městě.“

Dům, ve kterém se svým vnukem bydlela, byl poměrně velký. Z příjezdové cesty se jevil jako průměrná stavba anglického venkova - cihlová fasáda, tmavě natřené dřevěné dveře, okna i větší zahrada krytá vyšším  živým plotem, v této roční době hustě zarostlým jasným zeleným listím. Když prošli brankou, téměř nic neprozrazovalo, že by dům nenáležel mudlům, jen bystrému zraku však nemohlo uniknout občasné vykuknutí trpaslíků maskujících se za hroudy hlíny porostlé pampeliškovým listím.

„Neville, pojď dolů, přišli za tebou kamarádi!“ zavolala na něj babička, jen co za nimi zaklaply vchodové dveře.
„Vy běžte zatím do obýváku, to je támhle,“ ukázala chodbou na třetí dveře v pravo, „a ten nákup mi už můžete dát, kluci. Já budu zatím v kuchyni,“ zapadla do ruhých dveří zleva.

Čtveřice si se zájmem prohlížela obývací pokoj. Vyhlížel staromódně - obložení z tmavého dřeva, vyřezávaný nábytek. Televize žádná, jak se dalo v kouzelnickém domě očekávat, na jednom ze stolíků stálo rádio, tak ze třicátých let, Na krbové římse bylo několik fotografií, z rámečků jim kromě Nevillových rodičů mával i on sám, a to v různém věku. Někde spatřili postaršího pána, jehož identifikovali  za Nevillova dědečka. Při prohlížení interiéru zaslechli i rozhovor obyvatel  domu:
„No tak pojď dolů!“
„Jestli je to Joseph a Irwin, tak jim řekni, že dneska nemám náladu.“
„A zítra ji snad budeš mít? Jen pojď dolů, aspoň mi pomůžeš uklidit nákup.“
„Tak dobře, ale ven s nimi stejně nepůjdu.“
Následoval dupot po schodech a po zabouchnutí kuchyňových dveří  se rozhovor ztlumil pod srozumitelnou úroveň.
„Vážně je nějaký mrzutý,“ ozvala se Tonksová.
„To je. A taky by se občas mohl ukázat venku, nebo si za chvíli budou myslet, že ho drží zamčeného ve sklepě.“
Krom smíchu se z jednoho kouta ozvalo i zděšené kvákání, za chvíli už Hermiona držela v rukou vystrašeného žabáka.
„Jemu se asi tvůj vtip nelíbil, Harry,“ podotkla, načež se zbylí dva ušklíbli. Osočený chtěl něco namítnout, ale v tom zaslechli vrznutí již zmiňovaných  dveří  a z kuchyně se znovu ozval hlas:
„A tohle zanes do obýváku, na dnešek jsem pozvala hosty.“
Následoval zvuk kroků a otevírání nových dveří.
„Nazdar, Neville,“ pozdravila jej čtveřice jako jeden muž. Ten leknutím nadskočil, ale tác se zákusky udržel.
„Vy jste mě ale vyděsili,“ přiznal se hoch a se stále mírně se třesoucíma rukama položil tác na stůl a sedl si do křesla.
„To víš, děsit lidi, to je moje,“ zasněně odpověděl Harry a sesul se do vedlejšího křesla.
„A kde se tu vlastně berete?“
„No, vyrazil jsem si na výlet a jelikož mě nechtěli pustit samotného, tak mi vnutili doprovod. Rona a Hermionu už myslím znáš,“ ukázal na oba jmenované, kteří se na něj usmáli. „A tohle je Nina,“ ukázal na černovlásku, jež šla Nevillovi vstříc, „dost ostrá holka, dávej si na ni bacha, myslím, že pracuje pro Ruskou mafii.“
Toto prohlášení zapříčinilo, že zmiňovaná zakopla o lem koberce a natáhla se na zem, Nevill naprázdno polknul a začal koktat:
„Ma-mafie? C-co to je?“
„Nějaká ilegální organisace, nevím přesně...“
Jen co tohle zaslechl, zbledl ještě víc , zato Harry s Ronem a Hermionou se začali smát a chudák Nina se sbírala ze země.
„Jen jsem si dělal srandu, promiň,“ začal se omlouvat Harry, když viděl, že na ně i s domnělou mafiánkou udiveně zírají.
„Tak to je teda dobrá sranda,“ odvětila tvrdě, „udělat ze mě nějakého zločince...“
„Neruším, mládeži?“ přišla je zkontrolovat babička. „Vidím, že se dobře bavíte, pokud by vám něco  scházelo, budu v kuchyni.“
„Paní Longbottomová?“
„Ano, Harry?“
„Mohl bych si půjčit vaši sovu? Měl bych dát do Doupěte vědět, že se vrátíme později, než jsem plánoval.“
„Ale zajisté. Neville, najdi nějaký pergamen a brk, pak je zaveď na půdu,“ dořekla a odešla.

Ještě stále mírně vyděšeného Nevilla  nechali sedět a do rukou mu vrazili nebohého Trevora. Hermiona vyčarovala zmiňované psací potřeby a s tím, že ona to stejně zvládne nejlíp, ji nechali onen dopis napsat. Mezitím si kluci navzájem sdělovali zážitky z prázdnin. Jak očekávali, jejich hostitel vpodstatě nevytáhl paty z domu, což samozřejmě hodlali změnit. Jen tak kecat s někým, koho znáte, se dá skutečně až  neskutečně dlouho. V případě naší čtyř až pětice omladiny do oběda, poté byli nemilosrdně vykázáni ven, za hradby živého plotu.

Zdánlivě bezcílné potulování městečkem byla ve skutečnosti organisovaná průvodcovská činnost znalce zdejšího prostředí. Úzkou dlážděnou cestou za městem došli ke kostelu. Sotva zahlédli nízkou  zídku, jako na povel zmlkli. Mlčky našli rodinnou hrobku Potterů. Do kamene byly spolu se jmény zemřelých rodinných příslušníků vytesána  i data narození a úmrtí. Harry se sklonil a dlaní přejel studený kámen. Poslední  dvě jména se v druhém datu shodovala. Dal se do pláče. Hermiona odtáhla zbylé kluky stranou.
„Měl by být sám.“
„A co Nina?“
„To je body guard, osobní  strážce, hlídá ho,“ dovysvětlila jim.
Zabít čas byli zavedeni k hrobce Longbottomových.
„Tady leží děda. Umřel, když mi bylo pět. Chtěl mě naučit  létat, ale spadl z koštěte. Proto vidím ty testrály.“
Po pár minutách ticha začali přemýšlet, kam ještě zajdou.
„Co takhle cukrárna?“
„Nemysli pořád na to jídlo, Rone. I když jak jsem viděla Harryho reakci, nebylo by to na škodu. Dům jeho rodičů bychom raději měli nechat až na zítra...“ přemýšlela Hermiona.
„A kde jsi vlastně bydlel dřív, Neville? U babičky?“ zeptal se zase Ron.
„Ne,“ posmutněl, „s rodiči jsem bydlel v Londýně, vlastníme menší dům na periferii, občas tam s babičkou zajdeme,“ odvrátil hlavu a zíral do dáli.
Zrzek už už otvíral pusu na další  dotaz, ale zamračený pohled spolužačky ho dokonale zarazil.

„Co takhle si někam zajít, třeba do cukrárny?“ navrhla Nina, když asi po půl hodině vycházeli ze hřbitova.
„Jo, dobrý nápad. Zdá se, že čteš Ronovi myšlenky. Další útrata na účet ministerstva?“ poté, co spatřila úsměv na její tváři a přikývnutí, zavelela Hermiona:
„Neville, veď nás. Na penězích nezáleží, tak vyber pořádný podnik!“
„Dobře, ale vybírat není z čeho. Cukrárna je jenom jedna, ale za to pořádná.“

„Škoda že už zavírali...“ pronesl někdo o hodně později. Žužlaje lízátka a jiné sladkosti, nejenom kouzelnické, všichni přikyvovali.
„Tak tohle nám asi tvůj zaměstnavatel nezaplatí,“ konstatoval Harry, jehož váček s galeony byl o poznání lehčí.
„Nesýčkuj, co ty víš...“ teatrálně máchla rukou bystrozorka a naznačila hrozbu pěstí, nejspíše na nějakého účetního.

Mladistvím, zvláště pokud  nejsou pod dohledem, nesčetněkrát unikne pointa času. Ale i onen dozor může podlehnout mládí, Tonksovou nevyjímaje. A když se konečně dostali k Nevillovi domů, byl akorát tak čas se navečeřet, podívat se na večerníček a hurá pod peřinu. Ale že naše pětice už z pohádek na dobrou noc vyrostla, konal se večerní dýchánek v zahradě; jako zdroj světla posloužil krom mírně ubývajícího měsíce a skrz pouliční lampy málo zřetelné hvězdy i menší táborový oheň.


„Tak, kam to bude dneska?“ ozval se Nevill, když za sebou zavřel branku, „Máme tady řeku - dají se v ní chytat ryby a když je dost vody tak i plavat. Někde u lesa je i stará zřícenina...“
„Všechno, ale stromy už radši né!“ přerušil jej se zabědováním zrzek.
„Původní plán byl navštívit hrob Harryho rodičů a jejich dům. Tak kdybys nás mohl zavést tam...“ určila cíl cesty Hermiona.
Z oken několika domů a předzahrádek sem tam vykukovaly zvědavé obličeje dětí. Dalo se z nich vyčíst jediné - kam se to ta tlupa neznámých hrne?
Zkušený  domorodec obeznámil zbytek skupiny s „historií“ onoho místa. Dům byl v dezolátním stavu, často v něm nocovali netopýři. Někdy si tam hrály i děti, snad jako vyjádření odvahy, či vzdoru; rodiče je k domu neradi pouštěli, krom pádu omítky a uvolněné  cihly je děsilo i něco jiného - říkalo se, že tam straší.

To, co Harry uviděl, mu doslova vyrazilo dech. Nečekal sice žádný zázrak, nebo nablýskaná okna, ale rozpadlinu podobnou domu Gauntů taky ne. Jeho rodný dům byl do slova a do písmene v troskách. Zčernalé zdivo, zpola zarostlé mechem, část schodiště, vyvrácené trouchnivějící dveře, to vše bylo znakem letitého chátrání. Velké  škody ale napáchala i událost nedávná. Mnohé za léta seznalo obroušení deštěm a větrem, jedna rána ale byla čerstvá, sotva týden... V troskách se jako trn v oku rozvaloval kus dřeva. Očernalý kmen svou tíhou způsobil značnou škodu, ale z pohledu k předchozímu  stavu domu zanedbatelnou.
Se strnulým výrazem ve tváři došel k něčemu, co dřív bývalo vchodem, nyní díře vedle děr jiných. Do  ruky uchopil kus cihly, která se i pod mírným tlakem jeho roztřesené ruky rozpadla v prach. Vstoupil dovnitř, vyhýbal se kamenům, pod nohama se mu prášilo, jak jeho kroky dopadaly na ztrouchnivělou podlahu. Hlavou se mu míhaly myšlenky, pocity, vzpomínky. Cítil smutek, zášť, i radost z přežití. Vycházelo to z něj i odněkud zvenčí,  ten jemný opar visel ve vzduchu. Došel až ke stromu , který podle několika stále zelených listů ukončil svůj růst teprve nedávno. Prsty setřel ojedinělou slzu a ruku položil na kmen. Smutek mu podlomil kolena, svěsil hlavu. Další slza spadla na kmen. Projela jím vlna energie. Ve snaze se udržet pod tím náporem hrábl rukou do dřeva, ale jakoby se opřel o vzduch. Svalil se jako dítě, které se učí chodit, jen v ruce mu zůstal kus dřeva, studeného jako  kámen, přesto ho hřálo na srdci, cítil jeho tíhu, přestože bylo lehké jako pírko. Pozdvihl hlavu - kolem se vířil prach. Otevřel dlaň, aby se podíval, co v ní svírá. Nevěřícně vytřeštil oči, dnes již podruhé. Ani v nejmenším onen předmět nepřipomínal kus dřeva, spíš podivný amulet s matným, kovovým povrchem. Vsazený „kámen“ měl vnitřní strukturu , zdálo se, jakoby se v něm pohyboval blesk. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že  tím kamenem je jeho vlastní slza, zrozená z lásky a z bolesti.
Ze zadumání ho vytrhl až výkřik. Pohotově schoval amulet do kapsy a vytáhl hůlku. Okamžitě došel k místu, odkud onen zvuk zaslechl. Během pár vteřin se tam shromáždili všichni a pobaveně pozorovali Ninu, jak se snaží nohu dostat z díry v podlaze.
„To tam budete jen tak stát, nebo mi taky pomůžete?“
Jen co schovali hůlky, pomohli kluci dámě v nesnázích.
„To jsi takhle šikovná opravdu pořád?“
„No, skoro...“
„A to mě máš hlídat,“ protočil Harry oči v sloup.
„Klid, chlapče. Když jsem padala, něco jsem našla. Myslím, že teď to patří tobě,“ podala mu zlatý řetízek.
Harrymu se při pohledu na ten kousek kovu sevřela hruď a hlavou mihnul neurčitý pocit.
„Díky,“ vydechl, víc ze sebe dostat nedokázal.
Po chvilce prohlížení jej zastrčil do kapsy za amuletem a znovu se věnovali prohlížení trosek. Hodinu nebo dvě se ještě zabývali obhlížením rozvalin, nic zajímavějšího než cihly rozpadající se v prach, myších děr a pavučin, včetně jejich osminohých obyvatelů, skutečně nenašli.
Nevill je ještě provedl zbytkem města a pak zašli na svačinu. V pozdním odpoledni si posbírali svých pět švestek, rozloučili se se svými hostiteli a kousek od města se přemýstili.
Poslední komentáře
12.06.2007 18:20:03: Moc hezká povídka, jak dějem, tak i stylem vyprávění. Rozhodně se těším na další kapitoly....
07.06.2007 12:29:23: tak tohle je snad jedna z nejlepších kapitol u téhle povídky
07.06.2007 08:42:06: mno tak zajmavé....smiley${1}
01.06.2007 21:57:13: Díky moc, že se ozval (aspoň někdo). A další kapitolka... Až jí napíšu tak ji sem dám.. smiley...
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...