Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Co ukáže budoucnost

Teorie mouchy

7. kapitola
Utopila se, aniž by bojovala o život, nic ji zde už nedrželo, neměla pro co žít, všichni jí zemřeli.   Chtěla jsem ji sice původně zabít jinak, ale vzhledem k okolnostem jsem se neudržela...
Délka: +- 1500 slov.
A další kapitola se tu určitě neobjeví dřív, než tu uvidím aspoň 15 komentářů!
7.kapitola - Teorie mouchy 
   
  Bylo pozdní odpoledne. V místnosti poletovaly tři mouchy, očividně se dobře bavily. Vzrušeně se předháněly a pořádaly závody. Bylo jim úplně jedno, zda je někdo vidí v jejich ztřeštěné bláznivosti. Pravda, dneska zde sice možná bylo trochu živo, ale teď - jakoby tu chcípl pes. 
  Nyní je ale napadl nový kousek - co takhle maraton okolo toho rozhraní zdí a stropu? Výborný nápad. Připravit - a let! Zprvu to sice bylo dost vyrovnané, pak ale jedna z nich začala vést. Když se ohlédla, co se ty dvě tak za ní loudají, naprala to do sítě. Do pavoučí sítě. Teď je s ní amen... 
  A její družky za ni začaly truchlit. 
   
      Minerva McGonagalová vzhlédla od stolu. Něco ji rozptylovalo. Zůženými zorničkami se bedlivě rozhlédala po místnosti. A pak to spatřila - v rohu, úplně pod stropem. Ach ty mouchy... 
   
  Odložila brk na desku stolu a letmo ji přelétla pohledem. Vršilo se na ní několik kup pergamenů. Má ještě hodně práce. Ale něco neustále odvádělo její pozornost. Vstala a rozhlédla se okolo sebe. Na zdech visela spousta obrazů a lidé na nich buďto spali, nebo jen tak líně pokukovali. Když věděli, že nikoho neruší, potichu si o něčem štěbetali. Všichni, až na jednoho - poslední obraz zel momentálně prázdnotou. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál. Byl nejspíše na některé ze svých toulek. 
  „Brumbál...“ zamyslela se. Většinou buď spal s blaženým úsměvem na tváři, nebo jednoduše někam zmizel. Občas se dokonce zapojil do hovoru, i když tím do nastálé situace spíše vnesl více pochyb, než se zprvu jevilo. Zrovna jako dnes.  
  Vstala od stolu, odsunula křeslo stranou a pomalu přešla pracovnou přes starý a vybledlý koberec, který pokrýval dřevěnou podlahu. Jedno prkno zavrzalo. Zastavila se a začala vzpomínat. Tohle prkno už dneska jednou zavrzalo... 
   
   
   *** 
  Do místnosti vstoupili dva lidé, členové řádu. 
  Oba pracovali na ministerstvu, ale každý na jiném oddělení  - Helen v kanceláři ministra, Trewis v oddělení, o kterém se nemluví...  
  Brousek nejspíše věděl, nebo alespoň tušil, že někteří lidé pracují pro ni, a tak se určitému okruhu lidí pod ruku občas „omylem“ dostávaly zprávy, o kterých by teoreticky ani nikdo vědět neměl... Nejspíše doufal, že za tyhle informace dostane něco na „protiúčet“. 
   
  Budoucí ředitelka jim vyčarovala dvě křesla a když se posadili, jedno z prken zavrzalo. Od té chvíle byli pozorováni mnohými páry očí. 
  „Vítám vás. Dnes jste tu celkem brzy. O jaké nové informace se  s námi rozhodl pan ministr podělit tentokrát?“ 
  „I já Vás zdravím, předně nás sem vyslal - tedy mne, jako svou zástupkyni, a zde můj manžel je jako doprovod a ochránce. Máme zjistit, jak jste na tom se studenty,“ sdělila přívětivě Helen. 
  „Ach, tak oficiální návštěva, to je jiná. Mohu vám něco nabídnout? Čaj, kávu, nebo snad sušenku?“ popadla plechovku s károvaným vzorem a nabídla jim. 
  „Ne, děkuji...“ 
  „Á, zázvoroví mloci, ty jsem měl vždycky rád!“ vymrštil se z křesla, popadl jednoho nebohého obojživelníka a ukousl mu hlavu. 
  „Trewisi, nedělej ze sebe blázna, ano?“ 
  „Jen ho nech, Helen. Ty si nic nedáš?“ Poté, co žena zakroutila hlavou, pokračovala:  
  „A co se týče těch studentů, ještě mi nedali všichni vědět, počítám s tím, že se jich dost  vůbec neozve, a také ještě nejsem u konce s těmi přihláškami, co mi došly. Ale vypadá to, že bude dost  studentů na to, aby jsme v září mohli začít s vyučováním. V některých ročnících sice zaznamenávám výrazné poklesy, to ale vyřeším tím, že budou mít  v rozvrhu více společných hodin s ostatními kolejemi. Nicméně především první ročník bude dost obsazený,  ze stran rodičů jsou většinou kladné odezvy, přece jen nechtějí dávat děti do školy někam daleko. A také budu muset najít nějakou náhradu na Přeměňování a Obranu proti černé magii, to místo je snad prokleté. Já bych sice mohla zastávat svou dřívější funkci, ale obávám se, že s tím ředitelováním nebudu mít dost času.“ 
  „Pravda, Minervo, takže můžeme šéfovi oznámit, ať si nachystá nějaké bystrozory navíc, co by hlídali Bradavický expres a pak také samotné Bradavice, souhlasíš?“ ozval se Trewis. 
  „Ano, to je výborný nápad, nejspíš také zapřáhnu pár lidí z řádu, ale ty bystrozory bych chtěla proklepnout. Helen, postaráš se o to, aby mi byl ve vší diskrétnosti doručen jejich jmenovitý seznam?“ 
  „To nebude problém, Brousek s něčím takovým jistě počítal dopředu, takže ti ho  pošlu, jakmile se mi dostane do rukou.“ 
  „To by bylo, takže naše tajné hlášení obsahuje sice jen jednu zprávu, zato bych ale řekl, že dost podstatnou. Vzpomínáš si na tu podivnou bouřku, co se objevila nad Zapovězeným lesem poté, co studenti odjeli z Bradavic?“ aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Je to nějaká zvláštní magická bouře, potuluje se po celé Anglii. V Denním věštci o tom něco psali, ale v Jinotaji to vystihli líp.Ale divil bych se, kdyby si toho půlku nevymysleli, znáte přece ty bláboly, co tam obvykle tisknou. Tohle ale kupodivu sedělo, nazvali to ´oblaky nabitými magickou energií´, i když nakonec zase všechny zmátli nějakou konspirační teorií o kdovíčem. Zajímavé taky je, že si toho všimli i mudlové. Při těch bouřkách se totiž zhroutilo několik ´psychicky labilních osob´, jak je nazvali. Mě se do rukou nedávno dostala složka, která popisuje  výskyt a průběh těchhle úkazů. Poprvé se zničehonic, objevila tady, ale byla slabá. Pak ta bouřka pozvolna putovala po celé Anglii, jak už jsem říkal.  
  Zvláštní je, že to vypadá, jako by sbírala energii, objevovala se totiž jenom na magických místech, ze kterých je cítit silná starobylá energie, a tím se čím dál víc zvětšovala. Naposledy se ale, což je nejzvláštnější, objevila úplně mimo, v oblasti, kde není žádné sídliště magie, a dokonce to bylo v oblasti úplně obydlené mudly! nějak mi ale vypadlo kde. Snad Lurry, Dorrey...“ 
  „Surrey?“ otázal se hlas. 
  „Ano, přesně tam, ale..“ 
  „Zajímavé...“ 
  „Albusi?“ 
  „Ano, já, Minervo,“ odvětil přívětivě. „Vítám vás, přátelé,“ obdařil všechny svým přívětivým úsměvem. 
  „Och, dobrý den, Brumbále, o Vás už není moc slyšet.“ 
  „Ano, já vím, konečně si užívám trochu zaslouženého odpočinku,“ protáhl se a zmizel. 
  „Vždycky byl tajnůstkář od té doby co jsem se dostala do téhle pracovny jsem vpodstatě ani neměla možnost s ním prohodit víc než pět  slov...“ 
  „I po své smrti je stále uznávaný, myslím, že právě poté se někteří lidé obměkčili, i když stále dost se jich spíše utvrdilo ve svém předchozím mínění.“ 
  „Pravda, Helen, ale jen se podívej, už zase zmizel. Vsadím se, že celou dobu poslouchal a jak si ujistil nějakou svou domněnku či teorii, šel zase něco zařizovat, i když nemám sebemenší  ponětí co.“ 
  „A to ještě není všechno, dámy,“ ozval se znovu Trewis,  „tehdy se ta bouřka objevila, bylo to asi před týdnem, jak už jsem říkal úplně z ruky a od té doby jakoby se po ní zem slehla, nebo se vypařila. Zaslechl jsem, že sem tam sice přístroje zaznamenají nějaké podivné výkyvy energie, ale už rozhodně neblázní tolik, co předtím. Je to skutečně zvláštní,“ dokončil mladý muž, někdy v budoucnu snad i otec rodiny, svou vyčerpávající zprávu. 
  ***
   
  „Co to se mnou dnes je, nějak nemůžu pracovat,“ povzdechla si novopečená Bradavická ředitelka a pomalými kroky přešla k oknu, otevřela jej a zahleděla se kamsi do dáli... 
   
  Mouchy pomalu přestávaly truchlit nad svou družkou a sotva se rozletěly, vtrhl do  místnosti nenadálý průvan  a strhl ty dvě s sebou. Jedna to stihla ještě jakž takž vybrat na poslední chvíli, přičemž strachem utrousila na plátně jednoho prázdného obrazu... Ovšem ta druhá již takové štěstí neměla. Zdi i skříním se sice bravurně vyhla, ne tak jednomu zdroji tepla. Kamenem úrazu se pro ni stal svícen, přesněji řečeno svíčka. Světlo, které tento významný vynález lidstva vydával, bylo pro tak nebohého tvora osudným. Ty drobné plamínky se rozsvěcely vždy, když bylo potřeba, což se většinou odehrávalo nedlouho poté, co slunce dosáhlo tří  čtvrtin svého putování po obloze a v místnosti se mírně sešeřelo. 
   
  Nebohé tělíčko bylo napůl spáleno - veškeré končetiny a část zadečku se změnily v popel, zbytek dopadl ve smrtelné agonii bezvládně na svícen. Smrad odnesl okamžitě průvan ven. Poslední moucha se smutně podívala do vychladlých očí své družky, ve kterých se zračilo utrpení. Poodlétla kousek dál, avšak tam spatřila jen pavouka, jak si v rohu pochutnává na své večeři...  
  Nemohla slyšet to mlaskání, popadla ji melancholie a smutek. Jako omámená slétala níž, ve stále se zužujících kruzích, až nakonec dopadla... Do kalamáře s inkoustem...  
  Utopila se, aniž by bojovala o život, nic už ji zde nedrželo, neměla pro co žít, všichni jí zemřeli. 
   
  Pozorovala západ slunce, ten červenající se obzor. V jejích očích se zaleskla slza, či to byl snad jenom odraz slunce v hranatých brýlích? Kdo ví... Pomalu zavřela okno a vrátila se ke stolu ke své práci. Letmým pohledem přelétla portréty na stěnách, všichni spali, klidní, ničím nerušení, jen na nose jednoho z nich se odněkud zjevila nepřirozená piha. 
  Namočila brk do inkoustu a rozběhla se s ním po pergamenu. Sotva však začala, vytvořila se jí podivná, hrudovitá kaňka. 
  „Co je s tím inkoustem?“ sehnula se a zkoumavým zrakem sledovala zvláštní útvar. 
  „Ach ty mouchy...“ protočila oči, mávla hůlkou a pokračovala dál ve své práci. 
   
       to be continued...
 
  A hádanka nakonec: Koho a čeho se  týká nestydatý čin nejdéle žijící mouchy?
Poslední komentáře
22.03.2007 21:24:12: Nebojte se, do konce týdne tu kapitolu přidám!
21.03.2007 20:10:59: prooooooosímmmm další kapitolkuuuuuuuuuuuuuuuuu
20.03.2007 14:54:21: PROSÍM další kapitolkusmiley${1}!!!!! Tak nás přeci netrap. My na hádanky moc nejsme. smiley${1}
12.03.2007 19:45:07: Ta další je ve výrobní fázi...
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...