Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

Co ukáže budoucnost

Vyšší princip

8. kapitola
Celé Britské ostrovy se ponořily do zvláštní temnoty. Začala bitva.
8. kapitola - Vyšší princip

V jedné z věží Bradavického hradu:
    Zdejší tmu rozráželo jen několik svící. Sibyla se se zachrčením pohnula v křesle. Bolelo ji celé tělo, cítila se celá rozlámaná. Kousek od její provizorní „postele“ se povalovalo pár prázdných lahví od koňaku a sherry. Pohlédla k oknu, venku byla černočerná tma, jen uprostřed oblohy zářil jasný, kulatý měsíc. Musela usnout. Vstala, ale okamžitě byla nucena zachytit se jednou rukou opěradla.
„Moje hlava...“ ozvalo se nepatrné zachroptění z úst, k danému účelu již tak dlouho nepoužívaných. Protáčela oči, jakoby chtěla, aby to všechno kolem ní tímto donutila zastavit se, zčásti to však bylo i tím, že si své tlusté brýle již značně dlouho nečistila...
Vrávoravým krokem došla do kouta, aby si uvařila čaj. Bláhově doufala, že jí snad pomůže. Sotva dala vodu vařit, musela se opřít o zeď, hlava se jí opět nesnesitelně zatočila v důsledku jistých látek, přítomných v její krvi.  Snažila se uklidnit dech, zavřela oči.
Náhle však strnula a upřeným zrakem zpod znovu zvednutých víček zírala kamsi do prázdna. Začala mluvit tím drsným, nakřáplým hlasem:
 „Rovnováha, jež bytím je zvána, porušena jest... Světlo a tma jak smrti život ruku podává... Jež trpěli mnoho, síla požehná... Mocná i láska váhy vyrovná, jen ten není ztracen, kdož duši neztrácí... Rovnováha,  jež bytím je zvána, brzy nastolena jest...“

Hlava jí poklesla a začala klimbat, probudil ji však pískot konvice. Trhla s sebou. Znovu se ozvala ta tupá a zároveň bodavá bolest, až myslela, že se jí rozskočí hlava. Čaj zalila vařící vodou a váhavým krokem se vydala k jednomu stolku s pohodlnými křesly. Pro jednou  odložila brýle i všechny šály, aby mohla lépe dýchat. S hlavou vytočenou do zvláštního úhlu objímala šálek čaje a vdechovala jeho výpary. Pomalu ji to uvolňovalo a s tupým pocitem v žaludku nakonec tvrdě usnula.


Nad kouskem pevniny obklopeném Atlantským oceánem:
    Byla to tichá, klidná noc. Vzduch byl těžký a jakoby neklidný, ticho bylo tíživé. Když se zpod osamoceného mráčku vyhoupl jasný, kulatý měsíc, bylo slyšet z temných a hlubokých lesů zvláštní vytí. Byl úplněk...
Stébla trávy se ani nehla. Jejich klid byl však vyvážen něčím jiným. Něčím, co bylo  od nich vzdáleno desítky kilometrů. Něčím, co se odehrávalo ve stratosféře, tam, kde se tvoří počasí. Kupila se zde ohromná těžká oblaka. A ta právě zatoužila vybít si svou energii. Celé Britské ostrovy se ponořily do zvláštní temnoty. Začala bitva. Ohlušující rachot a oslepující světlo. Příroda zase jednou chtěla ukázat svou moc a tak ručičky všech přístrojů poletovaly sem a tam, dokud je to nepřestalo bavit a víc se nehly. Digitální displeje pohasly, v celé zemi vypadl proud. Oblohu křižovaly blesky, chvílemi bylo světlo jako ve dne, rachot se ozýval ze všech stran. Na pár minut nastalo tíživé ticho, všechna zvířata již dávno  zalezla do svých nor a úkrytů, kde se bázlivě krčila. Poté rozťal vzduch odshora dolů poslední, mohutný záblesk. Udeřil do starého letitého dubu, který se pod náporem energie zřítil na již značně rozpadlý dům. Poslední rána jako z kanónu a ticho již krom dopadajících kapek hustého deště rušilo snad jen občasné vytí psů.

Druhý den ráno se slunce vyhouplo tak brzy, jak jen to dokázalo, svými paprsky se co nejúčinněji pokoušelo vysoušet rozbředlou půdu po vydatném dešti. Vzduch byl prosycen zvláštní vůní a podivným, jiskřivým nábojem.
Elektřina v celé zemi doposud nenaskočila a pro mnohé bylo až příliš obtížné se dostat do  práce - jak pro mudly, tak i kouzelníky. Letaxová síť vypadla a nabitý vzduch znemožňoval  přemisťování. Těm „pár vyvoleným“, kteří shodou okolností pracovali na na ministerstvu kouzel na odboru záhad, se naskytl při rutinní kontrole pracoviště zajímavý pohled: přístroje vypadaly, jakoby vybouchly zevnitř a v oddělení s věštbami by to už asi nikdo nepoznal  - na zemi se válela spousta střepů a mlžný opar zůstal památkou ztracených předpovědí.
Jen němé  stěny si pamatovaly jeden z  úryvků: „Jen mládě, jež v smrti se snoubí, odvěků moci nabývá, by byla věčnost bytí nastolena, pak jí pozbývá...“

Dneska mám pro vás dvě hádanky:
1) Odkud jsem si vypůjčila název kapitoly (autor, neuškodí o čem to je)?
2)Na který dům v Britském království jsem nechala spadnout strom?
Poslední komentáře
27.03.2007 09:00:40: Zaujímavé. Pekné...smiley${1}
26.03.2007 19:19:32: pěkná kapitola Vyšší princip je povídka z díla Němá barikáda od Jana Drdy
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...