Ježíšek Smolař - nečekejte mnoho, možná přijde víc...

Jestli čekáte něco převratného, předem vás varuji, raději opusťte tyto stránky...

Kalendář

Novinky

HP Povídky

Oppugno

... aneb co se nestane, když vám někdo řekne, ať napíšete  jak využít nějaké kouzlo.
Oppugno - umožňuje sesilateli kouzla ovládat zvířata jím vyčarovaná

Když dovolíte, milerád se vám představím. Jsem Syslík Matěj a žiju v jedné pěkné rodince. Jsou to kouzelníci a mám je moc rád. Co bylo dřív, moc nevím, jsem se svojí paničkou Adélou už hodně dlouho. Já byl ještě mylý Syslíček Matýsek, když mě malalá Adélka dostala na Vánoce. Zažili jsme toho spolu už hodně, hlavně když chodila do školy čar a kouzel. To už je ale všechno za námi. Odhadem jsou to asi dvě léta, co si vzala za manžela jednoho milého   pána. A malá Andulka má teď asi sedm měcíců. Hodně křičí, ale já ji mám taky rád. Někdy když chodí moje Adélka na procházku se svou dcerou, tak mě brává s sebou. Je to tak týden, co jsme se šli zase všichni provětrat, a vzali jsme to tuhle na Čertův kopec. Moc pěkná vyhlídka, ale z jedné strany je tam hrozný sráz, jako do pekla. A to byste nevěřili, jak dokážou taková mrňata nadělat starostí. Posadili mě a Andulku do trávy ať ji hlídám, ti dva si zatím někam poodběhli. To je taky rozum! A to mrně nenapadlo nic lepšího, než že si to po všech čtyřech začne štrádovat rovnou ke srázu! Já jsem moc malý na to, abych ji dokázal  zastavit. Tak jsem holt musel doběhnout pro ty dva zodpovědné jedince, ať si ji jdou chytat. A protože už nejsem nejmladší, tak mi taky chvilku trvalo, než jsem je našel a taky přesvědčil, ať jdou za mnou. Andulka se asi taky nechtěla vzdát,  a tak, když jsme tam doběhli (já bezpečně v náručí), zkoušela poskoky a šup do pekla! No to vám bylo ale nadělení! Paní Adélka byla ale pohotová, rychle vytáhla hůlku, čímž jsem já přistál tvrdě na trávě (ale bylo to o fous, dopadl jsem jen kousíček vedle nevábně vypadajícího kamene), a několika mávnutími hůlkou vyčarovala asi tucet ptáčků, kteří drželi zobáčky nějakou plachtu a na povel po tom, co jsem už konečně zaslechl jedno ze zaříkadel (no napřed mě bolela hlava jak jsem se praštil): Oppugno! se ty hvízdající helikoptéry rozletěly, chytly Andulku do té plachty a doplachtili s ní až mé paničce k nohám (no ještě, že jsem se stačil odkutálet, protože jinak by přistáli na mně). Ta malá holka z toho ale očividně ještě neměla rozum, protože se smála... Ani nevím, jak jsme se potom dostali domů, nějak mě to celé zmohlo. Andulce se ale ti ptáčci co ji zachránili zalíbili natolik, že se u nás hned na druhý den musela zabydlovat malá andulka. Ty dvě teď spolu někdy zpívají duet a to já rači zalezu do pelechu. A taky mě dost štve, že mi andulka chodí zobat zrní...

Poslední komentáře
01.02.2007 22:16:09: Hezké
 
Život do třicítky je příliš krátký na to, abychom stihli prožít vše, co nám dnešní svět nabízí... Poté už mnohdy není tolik energie a chuti využít všech krás, které jsme si dříve vysnili...